Já jsem v útulku dostal jméno Herkule. Po tom slavném detektivovi? Oui! Asi ho připomínám svou drobnou, zavalitou postavou a trošku křivýma nožkama. I svým založením jsem spíše samotářský a jako správný detektiv i podezřívavý. Preventivně nikomu moc nevěřím. V přítomnosti okouzlující dámy (dvounohé), se však umím změnit v okouzlujícího společník.

I když se to na první pohled nezdá, umím být galantní genteleman. Pokud se dáma jednou dostane do mé přízně, budu ji bezmezně milovat, ctít a chránit. Položil bych za ni život, ale pouze za ni. Jsem dost žárlivý a nesnesu nějakého „ometáka“ okolo své vyvolené. A to jak čtyřnohého tak dvounohého.

  Už jsem jednu takovou našel, leč bohužel byla vdaná. Mezi jejím manželem a mnou docházelo ke stálým sporům a ona nakonec dala přednost svému muži. Já se musel vrátit zpět do útulku. Zuřil jsem, že jsem opět v útulku. Ale ono to tam na jednu stranu není tak špatné, navíc zde mám „svou vyvolenou“, jednu z ošetřovatelek, leč bohužel je to opět jen platonická láska. Ona má svého Arnošta, pro zvědavce to je jezevčík, a k tomu ještě další útulkáče a já bych chtěl někoho jen pro sebe, někoho kdo by si mne vzal domů a s kým bych mohl trávit dny Někoho, o koho bych se nemusel s nikým dělit.

Nejsem již nejmladší a vím, že mám své chyby, už se nezměním. Jsem svérázný, ale ne zlý. Rozhodně však nestojím o nějakou spokojenou rodinku, která by mne chtěla tahat někam na výlety a dětičky, by mne nenechali ani vyspat. To bych opravdu zlý byl…

Hledám starší osamělou dámu, která by se mnou měla trpělivost. A když o tom tak přemýšlím, nevadil by mi asi ani nějaký sympatický děda. Prostě někoho, abychom spolu prožili krásný a barevný podzim života…